Byl listopad, tou dobou už tma, čekal jsem před hlavním nádražím na šalinu a studená šlinda se mi neúprosně prodírala do bot. “Mrkev?” Nejistý, opatrně vyřčený dotaz mě probudil z rozjímání nad rozmočenou kaší na chodníku. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že dotyčnou nejen vůbec neznám, ale že ji rozhodně ani nechápu.
F. Plešinger
Usoudil jsem, že to asi nebylo myšlené na mě, otočil jsem hlavu o čtyřicet pět stupňů doleva a upřel zrak na nádražní hodiny. Tahle finta zpravidla funguje. Přece jen, po hlavním nádraží se pohybuje kde kdo. Ale hlava se nedala odbýt. Opět mi vlezla do zorného pole, nasadila zkoumavý výraz a zkusila to znovu. Tentokrát už více neodbytně: “Mrkev?!”
Snažil jsem se přijít na to, co by to mohlo znamenat. Nejkratší věta, kterou znám a která je spojená s kořenovou zeleninou, je: “Do řepy?” Tuto větu jsme používali s bratrem, když chtěl jeden druhému dát do řepy. Ale dotyčná nevypadala jako můj bratr, nevypadala ani agresivně a navíc ta mrkev… A pak mi to pomalu začalo docházet.
Ten samý rok, někdy v létě, jsem byl na návštěvě v Telči. Návštěva neprobíhala zrovna podle plánu. Obzvlášť po té, co jsem se pokusil coby dlouhovlasá účastnice hudebního kurzu přespat na dívčím internátu. Zkušenou vychovatelkou jsem byl záhy vyhozen a tak jsem do rána klepal kosu na břehu rybníka.
Ale zpět k mrkvi. Cesta k ní vede ještě drobnou oklikou - přes kedlubny. Já mám totiž kedlubny k smrti rád. A protože jsem to krušné ráno v Telči měl právě narozeniny, bylo mi dvacet, tak jsem měl být obdarován kedlubnou. Ovšem co čert nechtěl, v Zelenině kedlubny nebyly a tak jsem dostal v červeném průsvitném sáčku dvě kila mrkve.
Před polednem jsem s baťůžkem na zádech a igelitkou v ruce nasedl do vlaku domů. Seděl jsem v prázdném vagonu, vedle sebe mrkev, když v tom se dovnitř nahrnula skupina lidí. Z rozhovoru bylo jasné, že si to šinou na nějakou vodu.
Dal jsem se s nimi do řeči, a protože jsem měl tenkrát velmi živé vzpomínky na sjíždění chorvatské Cetiny, barvitě jsem jim popisoval, co se kde a jak dělo a co z toho nakonec bylo. A samozřejmě, že jsem jim nabízel mrkev, kdykoliv jsem si na to vzpomněl. Cesta ubíhala, mrkev mizela a vodáci se odpojili svým směrem na Sázavu a já svým směrem do Brna. Od té doby jsem už o nich neslyšel.
Natažený ukazovák mířil na mě a do cinkání šalin vítězně zaznělo: “Mrkev!!!” Teď už to nebylo jako dotaz, ale jako naprosto zřejmá a evidentní věc. Konečně už mi to bylo jasné taky, jasné jako facka. Vím, kdo je Mrkev!
