Šrapnely úlomků z pravítek svištěly vzduchem. K zemi se snášely kusy papíru ze sešitů jako zbloudilí a zmatení výsadkáři. Hřbety učebnic při nárazech do ramen praštěly a ruce byly zabílené od křídy. Odpolední vyučování skončilo a skupina několika sedmáků zahájila ofenzívu.
F. Plešinger
Je to fuška, řekl jsem si a na rameno mi s typickým žuchnutím dopadla houba nasáklá vodou. Křídová břečka se mi rozcákla po obličeji a po zádech. Sám proti sedmi. Největší silák ze třídy, ale proti přesile. Přesile žabařů. Já vám ukážu, cha!
A tak jsem ukazoval, ale málo. Spolužáci k sobě přirazili dvě lavice a povalili mě na záda. Dva mi chytli jednu ruku, dva druhou. Tehdy jsem ještě neovládal tae-kwon-do, takže jsem nemohl udělovat kopy.
Sice jsem byl nejsilnější, ale spolužáci na to asi zapomněli, a tak mě přeprali. Bezmocně jsem sledoval, fixován zády k lavici, jak mi chytají nohy. Stáhli mi jednu ponožku a pak druhou. Prostě tlupa žáků s mentalitou hejna slepic. Snažil jsem se vysmeknout, ale ani to s nimi nehlo. A jak jsem měl stažené ponožky, tak ten poslední, sedmý, ne zrovna dvakrát bystrý člověk, vytáhl odněkud špendlík a zarazil mi ho hluboko do bříška palce. “Auuu!” Hrozně se u toho smáli. Pak do druhého prstu, do třetího…”Jauvajs!” Nevěřil jsem svým očím a bezmocně jsem zíral k chodidlům, jak se špendlík zabodává do třetího prstu.
Stále jsem zíral k chodidlům na ty zabodávající se špendlíky. Dívám se na levou nohu, holé prsty čouhají směrem nahoru, pak koukám na pravou nohu, ta mi taky čouhá z pod peřiny a vidím psí hlavu, jak se snaží nějak pohodlněji z boku zakousnout do mých prstů (COŽE?) a… rrrr… teď se jí to podařilo, “Jau!!!” a ano, teď je pes sebral pěkně bokem mordy všechny naráz. Pět špendlíků mi zajelo do nohy současně. A pes u toho rozvěrně vrtěl zadkem. “Brdku! Brdku!!! Nech toho!”
Brdek, zlatá kokršpanělka - původním jménem Borey - na mě vesele koulel očima, pustil moji oslintanou nohu, oběhl postel, vyskočil tlapama na okraj a začal se mi za radostného “chrochro” natahovat s pleskajícím jazykem k obličeji. “Brdku, nech mě spát,” odstrčil jsem ho z postele a schoval hlavu pod polštář.
Brdek nepřestával a dobýval se mi pod polštářem k obličeji. Opustil jsem hájenou pozici, zvedl hlavu a vydal povel: ”Brdku, jídlo!” Pes poslušně odběhl do kuchyně. A vzápětí se ozvalo: “Brdku, no tak, běž vzbudit Filipa!” Proti tomu jsem už byl naprosto bezbranný. Brdek se na mě vrhnul a vynoroval mě z postele jak nějakého prašivého jezevce.
