Hrátky s lukem. A proč v tom místě drhne křída... ?

Nikdy jsem z profi-luku nestřílel. Možná mi k tomu chybí profi-look, možná jen ten luk… těžko říct. Ale za to jsem se vcelku nečekaně dostal k díře, která s takovým profi-lukem měla co do činění a oprávněně vzbuzovala otázky.  

F. Plešinger

Je to pár let nazpět. Blížily se Vánoce, venku padal sníh tak hustě, že nebylo vidět ani na vedlejší budovu fakulty a na parapetu ležely polštáře, že by babiččiny duchny záviděly. Zrovna jsem seděl u stolu, řešil jsem nějaký článek a u toho přemýšlel nad studentem, který mi s úplně prázdnou hlavou dokázal stále dokola tvrdit, že látce rozumí a že ten zápočet prostě chce. Já bych toho taky chtěl...

Ozvalo se zaťukání na dveře a dovnitř strčila hlavu Olča: ”Ahoj, my si budeme za chvilku dělat na chodbě vánoční besídku, nechceš přijít taky?” No to se ví, že jo. Tuhle skupinu jsem měl rád a tak jsem se nenechal dvakrát pobízet.

Na prázdnou chodbu před ateliéry, která už tou dobou zela sváteční prázdnotou, vytáhli pár teřících křesel, někde splašili stolek a na několik “omylem zapomenutých” talířů z menzy rozložili svoje vlastní cukroví. Sedělo nás tam asi sedm, já a páťáci a trochu jsem se styděl, že jsem žádné cukroví nepřinesl a hlavně, že žádné dělat neumím.

Probírali jsme, kdo dělá jak cukroví, kdo ještě nesehnal kolik dárků a jestli jsou hezčí ozdoby ze dřeva nebo ze slámy.

Pak se ve chvilce ticha ozval Honza: “Filipe, my Ti musíme něco říct.”

Vida. Já tušil, že to nebude jen tak. “A co jste provedli?” zeptal jsem se přímo a už mi začínaly cukat koutky v předtuše něčeho zajímavého. Že by nějaké lehčí “vytržení ze všednosti”? Pravda, to by nebyli designéři, kdyby jen tak způsobně chodili do školy. Byl jsem zvědavý, protože jejich poslední umělecký kousek “stopy od menzy k atelieru” se u mě nesetkal s pochopením, nicméně si ho nevšiml nikdo z vedení, v naší hantýrce “z hlavounů” a tak se to obešlo bez vážnějších problémů. Náš vlastní ročník byl v tomto směru slabota, akorát jsme jednou po fakultě rozestavěli kaštanová zvířátka a to bylo vše.

“Víš, my jsme prostřelili tabuli.” “Cožéee? A jak, prosímtě?” “No, víš,” vysvětlovala Olča, “Honza je instruktor lukostřelby, tak nám donesl do atelieru luk, abysme si to mohli taky vyzkoušet.” “A to jste si nemohli udělat nějaký terč?” Honza mi začal nadurděně vysvětlovat, že si samozřejmě terč udělali, vždyť přece nejsou blbí. Ale že prý špatně odhadli tloušťku, a tak šíp proletěl skrz tabuli, na které terč visel.

“Pojďte mi to ukázat,” řekl jsem a byl jsem opravdu zvědavý. V ateliéru byl vedle tabule položený už nepotřebný terč. Od pohledu bytelný, svázaný a poskládáný z hromady rozložených papírových krabic. Holt to chtělo ještě několik krabic přidat. Ale s tabulí to bylo zajímavé. Byla zavřená, šíp udělal na vstupní straně zcela hladký otvor, proletěl skrz levé křídlo, zabořil se do hlavní desky a jeho špička se vynořila až za tabulí. Čili neproletěl skrz úplně, jen tak - trochu. No a za tabulí, tam už byla tenká příčka s další kanceláří… brrrr...

“Jste blbí, fakt. To mohlo proletět až k hlavounům.” “No, mohlo… ale neproletělo,” bránili se. “To zatmelíte karosákem, to je v pohodě,” zkoumal jsem otvory v tabuli. Krásně čisté hrany, žádné roztřepené okraje - to půjde dobře.

A jak jsem se o týden později přesvědčil, spravili to precizně, po díře ani památky. Neznalý člověk by netušil. Jen se pak ostatní vyučující podivovali, proč jim ta křída na pár místech tak divně… jakože… zadrhává?