Drsná šikana. Brdkem.
F. Plešinger
Je to fuška, řekl jsem si a na rameno mi s typickým žuchnutím dopadla houba nasáklá vodou. Křídová břečka se mi rozcákla po obličeji a po zádech. Sám proti sedmi. Největší silák ze třídy, ale proti přesile. Přesile žabařů. Já vám ukážu, cha!
A tak jsem ukazoval, ale málo. Spolužáci k sobě přirazili dvě lavice a povalili mě na záda. Dva mi chytli jednu ruku, dva druhou. Tehdy jsem ještě neovládal tae-kwon-do, takže jsem nemohl udělovat kopy.
Sice jsem byl nejsilnější, ale spolužáci na to asi zapomněli, a tak mě přeprali. Bezmocně jsem sledoval, fixován zády k lavici, jak mi chytají nohy. Stáhli mi jednu ponožku a pak druhou. Prostě tlupa žáků s mentalitou hejna slepic. Snažil jsem se vysmeknout, ale ani to s nimi nehlo. A jak jsem měl stažené ponožky, tak ten poslední, sedmý, ne zrovna dvakrát bystrý člověk, vytáhl odněkud špendlík a zarazil mi ho hluboko do bříška palce. “Auuu!” Hrozně se u toho smáli. Pak do druhého prstu, do třetího…”Jauvajs!” Nevěřil jsem svým očím a bezmocně jsem zíral k chodidlům, jak se špendlík zabodává do třetího prstu.
Stále jsem zíral k chodidlům na ty zabodávající se špendlíky. Dívám se na levou nohu, holé prsty čouhají směrem nahoru, pak koukám na pravou nohu, ta mi taky čouhá z pod peřiny a vidím psí hlavu, jak se snaží nějak pohodlněji z boku zakousnout do mých prstů (COŽE?) a… rrrr… teď se jí to podařilo, “Jau!!!” a ano, teď je pes sebral pěkně bokem mordy všechny naráz. Pět špendlíků mi zajelo do nohy současně. A pes u toho rozvěrně vrtěl zadkem. “Brdku! Brdku!!! Nech toho!”
Brdek, zlatá kokršpanělka - původním jménem Borey - na mě vesele koulel očima, pustil moji oslintanou nohu, oběhl postel, vyskočil tlapama na okraj a začal se mi za radostného “chrochro” natahovat s pleskajícím jazykem k obličeji. “Brdku, nech mě spát,” odstrčil jsem ho z postele a schoval hlavu pod polštář.
Brdek nepřestával a dobýval se mi pod polštářem k obličeji. Opustil jsem hájenou pozici, zvedl hlavu a vydal povel: ”Brdku, jídlo!” Pes poslušně odběhl do kuchyně. A vzápětí se ozvalo: “Brdku, no tak, běž vzbudit Filipa!” Proti tomu jsem už byl naprosto bezbranný. Brdek se na mě vrhnul a vynoroval mě z postele jak nějakého prašivého jezevce.
Filip Plešinger
Rodiče v dračím doupěti
Hra na hrdiny (Dungeons & Dragons) baví plno lidí, ale má závažnou trhlinu. Umožní hrát za mágy, bojovníky, alchymisty...ale ne za rodiče. A s tím se musí něco udělat!
Filip Plešinger
Mrkev?!
Byl listopad, tou dobou už tma, čekal jsem před hlavním nádražím na šalinu a studená šlinda se mi neúprosně prodírala do bot. “Mrkev?” Nejistý, opatrně vyřčený dotaz mě probudil z rozjímání nad rozmočenou kaší na chodníku. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že dotyčnou nejen vůbec neznám, ale že ji rozhodně ani nechápu.
Filip Plešinger
Jak mi babička zabila kurzor
Mojí babičce bude v únoru devadesát. Teda, bude jí devadesát, pokud nebude hopsat, kde nemá, a nezlomí si k tomu ramenu ještě něco dalšího. Je neskutečné, jak si při tom všem dělá srandu sama ze sebe. Jednu věc mi připomněla nedávno (ano, moje skoro devadesátiletá babička mi připomněla...). A o tu se podělím.
Filip Plešinger
Jirkooo... já... jáá... !!!
Jura řval jako tur. (A nebo jakoby túroval tura cestou na túru... ha!) No prostě ječel a křičel neslušná slova. Na okamžik měl i hlavu pod vodou, to pro změnu neječel nic a věřím, že v ten moment se mu možná i promítaly části života před očima. Bylo to totiž takhle:
Filip Plešinger
Hrátky s lukem. A proč v tom místě drhne křída... ?
Nikdy jsem z profi-luku nestřílel. Možná mi k tomu chybí profi-look, možná jen ten luk... těžko říct. Ale za to jsem se vcelku nečekaně dostal k díře, která s takovým profi-lukem měla co do činění a oprávněně vzbuzovala otázky.
Filip Plešinger
Na koncertě. Na Adama. Bez ponožky!
Měli jsme kapelu. Byla to naše kapela. A hráli jsme vlastní věci, jak se říká v mém oblíbeném Kouři. A pak mám ještě jedno oblíbené dílo, kde se tvrdí, že nejdůležitejší pomůcka ve vesmíru je ručník. Jenže i taková ponožka dokáže někdy zatraceně chybět.
Filip Plešinger
Strejdo, můžu jít s Anetkou do křoví?
Moje sestra má dvě nádherné děti. Markétku a Ondru. Tehdy jim bylo čtyři a šest let. Při každé návštěvě si ze mě dělali prolízačku, přesně ve stylu “Huá, stuejda! Budeme uádit!”. Občas to stálo za to.
Filip Plešinger
Bubalouch nebubalouch
Víte, kdo to je Bubalouch? Pokusím se to přiblížit, i když těžko říct, jak to půjde bez velkých, starých kamen.
Filip Plešinger
Jak se vaří rýže?
Někdy zhruba během druhého ročníku na průmyslovce nade mnou začala strmě vycházet (pravda, pouze dočasně) kulinářská hvězda. Bylo totiž potřeba, abychom si s bratrem začali o víkendech vařit. A tak jsme se u toho střídali. On se naučil palačinky a já jsem dělal různé více či méně zdařilé experimenty na téma “sójové maso”. A pokud se zrovna nechtělo nikomu z nás dvou, dělali jsme si nudle s mákem.
Filip Plešinger
Slova silnější než meč aneb poslední bitka s bratrem
Není to zřejmě vždy s těmi slovy jen tak. Je to o protistranách dialogu, o umění šermovat slovy. Nebo v horším případě o umění šermovat rukama či nohama. A je dobře, když to nakonec není zas tak vážné a když se člověk může tomu šermování aspoň trochu zasmát.
Filip Plešinger
Návštěva
(Letní povídka pro Víkend MF DNES) Slabý vítr si pohrával s meruňkou, laškoval s jejími lístky a plody pod větvemi pomalu nabíraly barvu slunce pozdního odpoledne. Na cestičcce stál Laďa, spokojeně přemítal o obloze a konví kropil záhonky. Pár kroků za ním se motala Alenka s menší konví a kropila, co jí přišlo do cesty - cestičku, mrkev nebo tatínkovy boty. Nebylo to tak zajímavé jako honit se se starší sestrou Lídou, jenže ta pomáhá vařit mamince. A tak ona, pro změnu, pomáhá tatínkovi. Tak je to správně.
Filip Plešinger
Ťukání na sklo
(Letní povídka pro Víkend MF DNES)Na obloze se líně převalovaly ovce, do nosu voněl čerstvý chleba od pekaře v ulici a Božka se loudala s konví podmáslí domů. Bylo léto, kamínky tlačily do bosých chodidel a vítr ji šimral ve vlasech. Na kraji Nové ulice se v ní probudil divoch, barevně pomalovaný indián s čelenkou.