Jak se vaří rýže?
F. Plešinger
O jednom víkendu na mě vyšlo vaření a zjistil jsem, že k tomu sójovému masu nějak není co. Pustili jsme se do průzkumu špižky, jestli se tam třeba nenachází nějaké brambory, ale v tomto ohledu zela prázdnotou. Po nemalém úsilí se nám podařilo najít mezi stohy prázdných zavařovaček sáček s rýží. To bylo na jednu stranu dobré. Na druhou stranu byl tenhle bílý, papírový pytlík už zdálky obestřen tajemnem, které se z něj odvíjelo dlouhými, šmátrajícími chapadly. Na sáčku totiž nebyl vůbec žádný návod.
Vaření rýže je samozřejmá věc a nějakou vhodnou metodu zná asi každý… tedy až na nás dva. Prvotní jásot “hurá, tak si k tomu uděláme rýži” vyprchal poměrně rychle. Doslova nám kysnul na rtech, když jsme ten zlomyslný pytlík obraceli zleva zprava a jediné, co jsme se dočetli, bylo “RÝŽE”, “dlouhozrnná”, “loupaná”, “1. jakost” a “0.5 kg”. Z těchto informací jsme samozřejmě nebyli schopni zjistit, jak se to ale, sakryš, vaří.
Vzpomněl jsem si na kuchařku. Výborně, tam to určitě bude! V umaštěných červených gumových deskách, se zažloutlým papírem, nás hned na tiráži přivítal tužkou dopsaný, dvakrát silně podtržený nápis “Požárníci : 150” (vida, to se taky může u vaření hodit). Listovali jsme kuchařkou, ale autora zřejmě nenapadlo, že knihu vezme do ruky někdo, kdo neví, jak se vaří rýže. Návod tam - jak jinak - nebyl.
Šlo do tuhého. O existenci internetu jsem tehdy neměl ani potuchy a o způsobu vyhledávání informací, jaké praktikujeme dnes, by mě nenapadlo ani začít uvažovat. Jakože bych vyťukal “jak se vari ryze”, enter, a ono by něco vypadlo. Kdepak. Usilovně jsme přemýšleli, komu bychom mohli zavolat, aniž bychom ze sebe udělali pitomce. A v ten moment mého staršího bratra napadla spásná myšlenka…
Naše sestra je doktorka, psychiatr. Tou dobou už byla v ordinaci v nemocnici a starala se o pacienty, zatímco my dva jsme se starali, jestli si přece jen radši neuděláme ty těstoviny ve tvaru ozubených pastorků. Nebo těstoviny ve tvaru Resslova lodního šroubu.
V ordinaci zadrnčel telefon. “Zajíčková, psychiatrie, prosím?” zaznělo do telefonu. Kdo to je, jasné nebylo, ale zcela jasné naopak bylo, že toto není naše sestra. “Dobrý den, je tam někde paní doktorka?” zeptal se bratr. “Paní doktorka je zrovna u pacientů, co byste potřeboval?” Chvilka zaváhání. “No… víte… neporadila byste mi, prosím, jak se vaří rýže?” A následoval nepopsatelný hluk, asi jako když se utrhne kredenc.
Na psychiatrii jsou zvyklí na ledasco. Nicméně je pravda, že dotaz na vaření rýže sestru Zajíčkovou natolik zaskočil, že při pokusu zakrýt ústa v náhlém záchvatu smíchu strhla telefon sluchátkem ze stolu. Po té, co se uklidnila, utřela si oči, nos a pusu bratrovi poradila kolik vody na kolik rýže. A tak jsme se mohli v kuchyni pustit do díla. Vítězství nad rýží, hurá!
Jednu důležitou věc mu ale říct zapomněla. Takže jsme měli rýži v sobotu na oběd, na večeři… v neděli na snídani, na oběd a - ještě jednou na večeři. Pravdou je, že v tomto ohledu naopak rýže ještě několik dní vítězila nad námi. Od té doby jsme zahrnuli rýži do seznamu možných příloh a já jsem v touze předehnat bratra vypiloval metodiku obracení palačinek na “dvouruč ve vzduchu”.
Poznámka: Z vyprávění svojí sestry jsem se nedávno dozvěděl, že dotaz na vaření rýže pak zažila v práci ještě dvakrát, pokaždé od nějakého nešťastného muže, a pokaždé to prý stálo za to...
Filip Plešinger
Rodiče v dračím doupěti
Hra na hrdiny (Dungeons & Dragons) baví plno lidí, ale má závažnou trhlinu. Umožní hrát za mágy, bojovníky, alchymisty...ale ne za rodiče. A s tím se musí něco udělat!
Filip Plešinger
Mrkev?!
Byl listopad, tou dobou už tma, čekal jsem před hlavním nádražím na šalinu a studená šlinda se mi neúprosně prodírala do bot. “Mrkev?” Nejistý, opatrně vyřčený dotaz mě probudil z rozjímání nad rozmočenou kaší na chodníku. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že dotyčnou nejen vůbec neznám, ale že ji rozhodně ani nechápu.
Filip Plešinger
Jak mi babička zabila kurzor
Mojí babičce bude v únoru devadesát. Teda, bude jí devadesát, pokud nebude hopsat, kde nemá, a nezlomí si k tomu ramenu ještě něco dalšího. Je neskutečné, jak si při tom všem dělá srandu sama ze sebe. Jednu věc mi připomněla nedávno (ano, moje skoro devadesátiletá babička mi připomněla...). A o tu se podělím.
Filip Plešinger
Jirkooo... já... jáá... !!!
Jura řval jako tur. (A nebo jakoby túroval tura cestou na túru... ha!) No prostě ječel a křičel neslušná slova. Na okamžik měl i hlavu pod vodou, to pro změnu neječel nic a věřím, že v ten moment se mu možná i promítaly části života před očima. Bylo to totiž takhle:
Filip Plešinger
Drsná šikana. Brdkem.
Šrapnely úlomků z pravítek svištěly vzduchem. K zemi se snášely kusy papíru ze sešitů jako zbloudilí a zmatení výsadkáři. Hřbety učebnic při nárazech do ramen praštěly a ruce byly zabílené od křídy. Odpolední vyučování skončilo a skupina několika sedmáků zahájila ofenzívu.
Filip Plešinger
Hrátky s lukem. A proč v tom místě drhne křída... ?
Nikdy jsem z profi-luku nestřílel. Možná mi k tomu chybí profi-look, možná jen ten luk... těžko říct. Ale za to jsem se vcelku nečekaně dostal k díře, která s takovým profi-lukem měla co do činění a oprávněně vzbuzovala otázky.
Filip Plešinger
Na koncertě. Na Adama. Bez ponožky!
Měli jsme kapelu. Byla to naše kapela. A hráli jsme vlastní věci, jak se říká v mém oblíbeném Kouři. A pak mám ještě jedno oblíbené dílo, kde se tvrdí, že nejdůležitejší pomůcka ve vesmíru je ručník. Jenže i taková ponožka dokáže někdy zatraceně chybět.
Filip Plešinger
Strejdo, můžu jít s Anetkou do křoví?
Moje sestra má dvě nádherné děti. Markétku a Ondru. Tehdy jim bylo čtyři a šest let. Při každé návštěvě si ze mě dělali prolízačku, přesně ve stylu “Huá, stuejda! Budeme uádit!”. Občas to stálo za to.
Filip Plešinger
Bubalouch nebubalouch
Víte, kdo to je Bubalouch? Pokusím se to přiblížit, i když těžko říct, jak to půjde bez velkých, starých kamen.
Filip Plešinger
Slova silnější než meč aneb poslední bitka s bratrem
Není to zřejmě vždy s těmi slovy jen tak. Je to o protistranách dialogu, o umění šermovat slovy. Nebo v horším případě o umění šermovat rukama či nohama. A je dobře, když to nakonec není zas tak vážné a když se člověk může tomu šermování aspoň trochu zasmát.
Filip Plešinger
Návštěva
(Letní povídka pro Víkend MF DNES) Slabý vítr si pohrával s meruňkou, laškoval s jejími lístky a plody pod větvemi pomalu nabíraly barvu slunce pozdního odpoledne. Na cestičcce stál Laďa, spokojeně přemítal o obloze a konví kropil záhonky. Pár kroků za ním se motala Alenka s menší konví a kropila, co jí přišlo do cesty - cestičku, mrkev nebo tatínkovy boty. Nebylo to tak zajímavé jako honit se se starší sestrou Lídou, jenže ta pomáhá vařit mamince. A tak ona, pro změnu, pomáhá tatínkovi. Tak je to správně.
Filip Plešinger
Ťukání na sklo
(Letní povídka pro Víkend MF DNES)Na obloze se líně převalovaly ovce, do nosu voněl čerstvý chleba od pekaře v ulici a Božka se loudala s konví podmáslí domů. Bylo léto, kamínky tlačily do bosých chodidel a vítr ji šimral ve vlasech. Na kraji Nové ulice se v ní probudil divoch, barevně pomalovaný indián s čelenkou.