Návštěva

(Letní povídka pro Víkend MF DNES) Slabý vítr si pohrával s meruňkou, laškoval s jejími lístky a plody pod větvemi pomalu nabíraly barvu slunce pozdního odpoledne. Na cestičcce stál Laďa, spokojeně přemítal o obloze a konví kropil záhonky. Pár kroků za ním se motala Alenka s menší konví a kropila, co jí přišlo do cesty - cestičku, mrkev nebo tatínkovy boty. Nebylo to tak zajímavé jako honit se se starší sestrou Lídou, jenže ta pomáhá vařit mamince. A tak ona, pro změnu, pomáhá tatínkovi. Tak je to správně.  

F. Plešinger

Laďa se zadíval na klidný bílý mrak nad domem vlevo, vzpomněl si, že zítra pojedou ke švagrové na návštěvu a plynule přešel k bílému mraku nad domem vpravo. V dálce pod kopcem zvonila tramvaj. Alenka si zrovna napouštěla novou konev, když se něčí kroky zastavily na chodníku kousek před plotem, někde tak v úrovni meruňky. “Maúcta. Rostou?” pronesl člověk v klouboku, který lehce nadzvedl rukou. “Rostou, rostou,” odpověděl Laďa a rozloučil se s mrakem. “Pan Ulman? Já jsem Ječný.” Vida. Ječný. Tak toho asi neznám, pomyslel si Laďa. “A čím mohu sloužit, pane Ječný?” zeptal se a přemýšlel, jestli přeci jen nezná nějaké Ječné, což je dost dobře možné, protože jako kominík navštěvuje plno lidí, akorát si je všechny nepamatuje. “Z výboru jsem, víte a tam jsme si říkali, jestli byste se k nám chtěl přidat? Do strany,” řekl Ječný a utrhl si přes plot angrešt. “Znáte tu plno lidí, mají vás rádi,” pokračoval s angreštem v puse. “Co říkáte? Přijdete za námi, že?” přešel do více sugestivního tónu Ječný. “Víte, já nevím. Čekáme třetí děcko a práce mám teď s komínama nad hlavu,” snažil se o taktický výkrut Laďa. “Tak si to promyslete, já vás do ničeho samozřejmě nenutím, to kdepak. Ale příští týden se zastavím, co říkáte, pane Ulman?” “Inu stavte se, stavte,” pokusil se Laďa o pokud možno neutrální tón. Hleďme ho, švába, jak jsou neodbytní... “Tak nashle a práci čest!” “Čest, čest,” odpověděl s konví v ruce a zamračeně zamířil ke kohoutku pro vodu. Kroky s křupajícím pískem se z chodníku ztratily tak nenápadně, jak se objevily, akorát ty bílé mraky už za protějšímy domy zůstaly schované, jak je to celé překvapilo. “Taťko, pojď na večeři!” zavolala z balkonu Božka.

 Dveřím od garáže se po ránu moc nechtělo. Věci dělané na koleně často fungují na heslo, ale nakonec poznaly svého autora a nechaly se s mrzoutským zavrzáním otevřít. Předválečnou Zetinu zalila nálada modrého rána, provázená vrkáním hrdliček a handrkováním vrabců. Laďa nohou odstrčil zbloudilou ocelovou kouli (ano, to je přesně ta koule, o které mi dědeček o několik desítek let později úspěšně nakukal, že se jedná o vychladnutý kulový blesk) zpátky do rohu pod ponk a vzpouzející se dámu přeparkoval před dům. Naložil do auta všechny věci (jako by snad jeli na Sibiř!), nechal holky pobíhat po dvoře a za volantem čekal, než Božka “spočítá parkety”. Přemítal nad včerejškem a nad Ječným. Božka má pravdu. Když nebude po jejich, tak možná děcka nevezmou za pár let na střední. A když bude po jejich, tak se nebude moct po ránu podívat do zrcadla, jak se bude za sebe stydět. S těma posledníma volbama, s těma to neudělali dobře. Ale kdo tohle mohl tušit...

Ještě stále o tom přemýšlel, když vyjížděli z města na okresku a kopce zvlněné krajiny začaly s motorem Zetiny hrát “kdo s koho”. Ze zadu se ozvalo zakašlání a najednou je zleva předjížděl zánovní Spartak. Holky na zadních sedačkách se přestaly tahat a Lída vykřikla: ”Tati, předjeď ho!” a v závěsu za ní Alenka: “Jo, jo, tatí, pšedjeď ho!”. Laďa spiklenecky neřekl vůbec nic, nechal Spartak před sebou a vyčkával na příhodnou rovinku. “Před-jeď-ho, před-jeď-ho!” dožadovaly se holky a Božka jen kroutila očima a byla ráda, že Laďa je už rozumný, moudrý muž a nemá žádné kohoutění zapotřebí. Před sebou měli příhodné klesání a Laďa sešlápl plyn až na podlahu. Zařadil třetí, tedy nejvyšší rychlost a důstojná dáma začala bojovně výt a vzpínat se v třmenech. “Jo! Jo! Před - jeď, pšed - jeď!” skandovaly holky a do toho kontrovala Božka: “Taťko, proboha, né, neblázni, taťko!” Spartak se sice mohl přetrhat, nasupený řidič přilepený k volantu se škaredě mračil, ale než skončila rovinka, nechali ho v prachu za sebou. Pak přišlo zase klesání, výskání pomalu opadlo a Božka suše prohlásila: “Taťko, něco tu smrdí.”

“Smrdí, říkáš?” začichal Laďa a v nose si uvědomil takovou tu vůni, jako když se pálí dřevo, jako u táboráku. Kolem se s troubením prohnal nablískaný a uražený Spartak. Laďa zpomalil, zastavil u kraje silnice a to už dřevěná podlaha na straně blíž k motoru regulerně hořela. Rodina vyskákala z auta a Laďa začal hasit vodou z potoka. Naštěstí to nebylo nic strašného, podlaha přežila a důstojná dáma mohla po zaslouženém odpočinku pokračovat ve své krasojízdě na venkov.

Neplánované závody měly přeci jen ještě krátkou dohru a to tehdy, když si Laďa v jednom z dalších kopců uvědomil, že mu levé přední kolo uteklo za jízdy do pole. Všechno to závodění,  klepání a natřásání uvolnilo matky a najednou měli ze Zetiny tříkolku. “Taťko, proč tu brzdíš?” dožadovala se Božka už napodruhé odpovědi a nechápavě hleděla na Laďův soustředěný výraz. “No,” lehce, velmi lehce přibržďoval, “kolo nemáme.” “Jé!” spráskla ruce Božka. “A kde je?” “V poli, v poli je,” řekl Laďa a auto se konečně, s lehkým kolíbáním, zastavilo. Holky měly o zábavu postaráno, a i když nenašly na silnici všechny matice a šrouby, kolo se v poli našlo a všichni zdárně dojeli ke švagrové i zpátky domů do města. 

Za dva dny přišel Ječný. “Holky, bežte si hrát chvíli na dvůr, my dospělí si tu jdeme popovídat,” řekla Božka, když mu otevírala domovní dveře. V kuchyni u kávy se dostali k jádru věci a tedy, že Laďa by, pardon, na nějaké schůze a podobně vůbec neměl čas. “Aha, vidíte,” zadumal Ječný a mezi ukazováčkem a palcem si promnul knírek. Božka s Laďou ho sledovali a čekali, co bude. Ječný se sehnul a z kufříku vytáhnul složku papírů. “Tak dobrá. Ale stejně bych tu po vás potřeboval jednu věc, víte? Pane Ulman, tady kousek od vás bydlí paní Kobližná, znáte se s ní? Neznáte? No to nevadí. Její muž dělal nějakou neplechu a utekl do Anglie. A my bychom potřebovali vědět, jestli ona taky nechystá nějakou neplechu, víte, jak to myslím?” “Ne, to nevím. Jak to myslíte?” zeptal se s bezelstným výrazem Laďa. “Podívejte, tak já bych potřeboval, abyste mi tady na ten papír vyplnili, co ta paní dělá, s kým se stýká, co se o ní povídá, co si kupuje. Víte?” Božka s Laďou se na sebe bezradně podívali. “Ale...” Sotva zvládl Laďa otevřít pusu, Ječný ho s úřednickou dikcí přerušil: “Takže já vám to tady nechám a už po vás nic víc chtít nebudu. Donesete nám to vyplněné na výbor. A já se poroučím!” a usmál se asi tak, jak se směje vlk na zajíce zahnaného do rohu.

Bylo pošmourno a těžko říct, jestli byl smutnější pohled na dešťvou clonu venku za oknem nebo na bílou zeď nad postelí. U branky postával muž v klobouku, deštník nad hlavou. Podruhé zatlačil na zvonek a přešlápl z jedné nohy na druhou. Tak už jste tu, pomyslela si paní Kobližná. Že vám to ale trvalo. Jste nám nějací nervózní. A to už umíte chodit i po jednom? Položila kávu na stolek, zvedla se z houpacího křesla a vyšla do předsíně. Nahlédla přes dveře. Ten člověk se jí zdál povědomý. “Co si přejete?” zavolala k brance. “Dobrý den. Paní Kobližná, potřeboval bych s Vámi mluvit, měla byste chvilku?” Paní Kobližná rozevřela deštník a došla s klíči k brance. Kdo to může být, vrtalo jí hlavou. Tohle bude slušný člověk. “Paní Kobližná,” pokračoval muž tišším hlasem, ”já jsem Ulman, támhle z toho domu, dobrý den. Je mi to velice trapné, ale já mám na vás sepsat posudek, mohl bych prosím dál?” “Tak oni na mě chtějí posudek?” paní Kobližná zamrkala, usmála se a odemčela. “Tak to pojďte dál, pane Ulman.”

Pokojem voněla káva, Laďa seděl v pohodlném křesle naproti paní Kobližné. “Tak říkáte nad Anglií, že ten váš Pavel lítal?” a ukousl sušenku. “A proč jste po válce neodjela za ním, paní Kobližná?” “No, měla jsem tu rodiče a pak - pak už bylo pozdě.” Před nimi na stole ležel rozepsaný posudek a kapky deště bubnovaly na parapet. “Ještě tam máme napsat, co si kupujete. Tak co třeba tyhle sušenky? Nebo tam napíšeme nějaké jiné?” “Pane Ulman, myslím, že tam můžeme klidně napsat tyhle. A nemějte z toho těžkou hlavu,” usmála se, v ruce téměř dopitý šálek.