Jirkooo... já... jáá... !!!
F. Plešinger
V Jeseníkách bylo přes metr sněhu. Byli jsme na chatě, vystrčené do svahu v lesích daleko od civilizace. Ta chata byla tak daleko, že k ní nedotekl ani plyn, ani voda, ani elektřina. Jen potok se vlnil kus pod ní a vyřezával do bílých duchen černého, ospale zurčícího hada.
První dny probíhaly idylicky. S Jurou jsme ráno vyrazili někam na běžky a Káča zůstala v chatě a věnovala se dceři, čtyřleté Aničce, a Vendulce, Ančiné kamarádce. A abychom se trochu prostřídali a Káča si to taky trochu užila, změnili jsme třetího rána sestavu.
Zapnul jsem si do postroje Norwika (zapůjčeného malamuta) a vyrazili jsme s Káčou na celý den pryč. Krajina utíkala za záda a občas se někdo z nás vyválel ve sněhu, když si Norwik všiml stop od srny, nebo když dostal žízeň a bez varování skočil do potoka napít se vody.
Někdy tou dobou si Jura říkal, jak je to s Aničkou i Vendulkou v pohodě. Však ve čtyřech letech, to už jsou velké holky a vedle chaty s nimi plácal sněhuláka.
A tak plácali, plácali a od Vendulky se najednou ozvalo takové dost nešťastné zakňourání: “Jirkooo…” V očích měla bezradný výraz. Byl to už třetí den a Jura věděl, že nebude radno tento ukazatel podceňovat. Začal z Vendulky strhávat kombinézu, že to třeba ještě na ten záchod stihnou… a… a nestihli.
Co se dá dělat. Ohřál na kamnech vodu, umyl Vendulku, vypral ji oblečení a šli pokračovat se sněhulákem. A tak zase plácali a Jura přemítal, jak by se dal vylepšit sněhový tobogán za chatou, když se ozvalo podruhé, opět stejně bezradné: “Jirkooo...” Jura v předtuše pohromy skočil ukázkovou rybičku, strhl z Vendulky kombinézu... a… a opět pozdě.
Jura je kliďas. Není prchlivý, není agresivní a už vůbec není mstivý. Ale před sebou měl Vendulku, kterou potřeboval umýt a o pár metrů vedle byl potok a tůňka. Zvedl Vendulku za ruce. Když poznala, k čemu se schyluje, začala ječet. Prodral se s ní závějí k tůňce. Když ji ponořil a vyráchal ve vodě, začaly prý na hřebenu padat stromy.
A tak jsme se s Káčou vraceli zpátky z výletu. Trochu jsme zatměli a Norwik na nás svítil očima. V chatě byla příjemná idylka praskajícího dřeva. A Jura vyprávěl. A dostal od Káči pěkný “kartáč”.
Bylo kolem dvanácté v noci, kopli jsme do sebe panáka slivovice a šli jsme se umýt. Umýt se, to znamenalo vysvléct se, přejít bosky ve sněhu asi dvacet metrů k potoku, tam se co nejrychleji opláchnout ledovou vodou, usušit se a jít ve sněhu zpátky. A tu noc měl Jura, někdy také přezdívaný Pulec, bohatší program : “Víš, jak jsem tam tu Vendulu namočil celou, tak to jsem fakt neměl dělat. A tak si tam teď musím vlízt taky. Celej. I s hlavou.”
(Odjezd z oné chaty domů je zaznamenán v článku Bubalouch nebubalouch)
Filip Plešinger
Rodiče v dračím doupěti
Hra na hrdiny (Dungeons & Dragons) baví plno lidí, ale má závažnou trhlinu. Umožní hrát za mágy, bojovníky, alchymisty...ale ne za rodiče. A s tím se musí něco udělat!
Filip Plešinger
Mrkev?!
Byl listopad, tou dobou už tma, čekal jsem před hlavním nádražím na šalinu a studená šlinda se mi neúprosně prodírala do bot. “Mrkev?” Nejistý, opatrně vyřčený dotaz mě probudil z rozjímání nad rozmočenou kaší na chodníku. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že dotyčnou nejen vůbec neznám, ale že ji rozhodně ani nechápu.
Filip Plešinger
Jak mi babička zabila kurzor
Mojí babičce bude v únoru devadesát. Teda, bude jí devadesát, pokud nebude hopsat, kde nemá, a nezlomí si k tomu ramenu ještě něco dalšího. Je neskutečné, jak si při tom všem dělá srandu sama ze sebe. Jednu věc mi připomněla nedávno (ano, moje skoro devadesátiletá babička mi připomněla...). A o tu se podělím.
Filip Plešinger
Drsná šikana. Brdkem.
Šrapnely úlomků z pravítek svištěly vzduchem. K zemi se snášely kusy papíru ze sešitů jako zbloudilí a zmatení výsadkáři. Hřbety učebnic při nárazech do ramen praštěly a ruce byly zabílené od křídy. Odpolední vyučování skončilo a skupina několika sedmáků zahájila ofenzívu.
Filip Plešinger
Hrátky s lukem. A proč v tom místě drhne křída... ?
Nikdy jsem z profi-luku nestřílel. Možná mi k tomu chybí profi-look, možná jen ten luk... těžko říct. Ale za to jsem se vcelku nečekaně dostal k díře, která s takovým profi-lukem měla co do činění a oprávněně vzbuzovala otázky.
Filip Plešinger
Na koncertě. Na Adama. Bez ponožky!
Měli jsme kapelu. Byla to naše kapela. A hráli jsme vlastní věci, jak se říká v mém oblíbeném Kouři. A pak mám ještě jedno oblíbené dílo, kde se tvrdí, že nejdůležitejší pomůcka ve vesmíru je ručník. Jenže i taková ponožka dokáže někdy zatraceně chybět.
Filip Plešinger
Strejdo, můžu jít s Anetkou do křoví?
Moje sestra má dvě nádherné děti. Markétku a Ondru. Tehdy jim bylo čtyři a šest let. Při každé návštěvě si ze mě dělali prolízačku, přesně ve stylu “Huá, stuejda! Budeme uádit!”. Občas to stálo za to.
Filip Plešinger
Bubalouch nebubalouch
Víte, kdo to je Bubalouch? Pokusím se to přiblížit, i když těžko říct, jak to půjde bez velkých, starých kamen.
Filip Plešinger
Jak se vaří rýže?
Někdy zhruba během druhého ročníku na průmyslovce nade mnou začala strmě vycházet (pravda, pouze dočasně) kulinářská hvězda. Bylo totiž potřeba, abychom si s bratrem začali o víkendech vařit. A tak jsme se u toho střídali. On se naučil palačinky a já jsem dělal různé více či méně zdařilé experimenty na téma “sójové maso”. A pokud se zrovna nechtělo nikomu z nás dvou, dělali jsme si nudle s mákem.
Filip Plešinger
Slova silnější než meč aneb poslední bitka s bratrem
Není to zřejmě vždy s těmi slovy jen tak. Je to o protistranách dialogu, o umění šermovat slovy. Nebo v horším případě o umění šermovat rukama či nohama. A je dobře, když to nakonec není zas tak vážné a když se člověk může tomu šermování aspoň trochu zasmát.
Filip Plešinger
Návštěva
(Letní povídka pro Víkend MF DNES) Slabý vítr si pohrával s meruňkou, laškoval s jejími lístky a plody pod větvemi pomalu nabíraly barvu slunce pozdního odpoledne. Na cestičcce stál Laďa, spokojeně přemítal o obloze a konví kropil záhonky. Pár kroků za ním se motala Alenka s menší konví a kropila, co jí přišlo do cesty - cestičku, mrkev nebo tatínkovy boty. Nebylo to tak zajímavé jako honit se se starší sestrou Lídou, jenže ta pomáhá vařit mamince. A tak ona, pro změnu, pomáhá tatínkovi. Tak je to správně.
Filip Plešinger
Ťukání na sklo
(Letní povídka pro Víkend MF DNES)Na obloze se líně převalovaly ovce, do nosu voněl čerstvý chleba od pekaře v ulici a Božka se loudala s konví podmáslí domů. Bylo léto, kamínky tlačily do bosých chodidel a vítr ji šimral ve vlasech. Na kraji Nové ulice se v ní probudil divoch, barevně pomalovaný indián s čelenkou.