Měli jsme kapelu. Byla to naše kapela. A hráli jsme vlastní věci, jak se říká v mém oblíbeném Kouři. A pak mám ještě jedno oblíbené dílo, kde se tvrdí, že nejdůležitejší pomůcka ve vesmíru je ručník. Jenže i taková ponožka dokáže někdy zatraceně chybět.
F. Plešinger
Čekali jsme, že se bude jednat o jeden z těch živelnějších koncertů. Přece jen, zahrát si na studentském festivalu obchodní akademie, to zní pro mladou, nepříliš známou kapelu víc než dobře - davy rozdováděných studentek, mačkajících se k pódiu, smrště létajících podprsenek a kdo ví, co ještě.
Zvučení bylo hotovo, sál pro dvě stě lidí praskal ve švech a všech pět nás čekalo v zákulisí na pokyn od pořadatelů, že “teď už”.
A pak jsme vykráčeli do světa reflektorů na pódium. Sedl jsem si na židličku u kláves, srovnal mikrofon a vyzkoušel, jestli je židle dost volná, abych mohl naplno rozjet svůj “tanec v sedě za klávesami”. Kobylka, milovník zlatých ráfků, stál připravený za svým arzenálem perkusí, Roman se s elektrickou kytarou schoval za nejbližším sloupem, jak bylo jeho dobrým zvykem a Kornout se usadil za bicí. Jen Želvu, našeho basáka, jsem nikde neviděl. Před každým ležel playlist, všechno na svém místě, ale basák nikde. V tom se netrpělivé bublání publika změnilo ve směsici řevu, smíchu a zděšení. Natočil jsem hlavu dozadu a uviděl Želvu, jak si poklidně vykračuje s basou na pódium. Jen tak. Nahý.
Pravda, úplně nahý nebyl, přece jen na něm visela baskytara a taky bylo vidět, že mu pro vzoru "Redhotů" kryje přirození pruhovaná ponožka. Trochu mě to překvapilo, ale co už s tím. Proti gustu… Kornout odklepal první skladbu a pustili jsme se do hraní.
Vypalovali jsme do publika jeden hit za druhým. Diskokoule se točila na plné obrátky, texty o ženách rvaly i emočně vyvážené jedince na maděru, mlhoše chrlily hektolitry dýmu a večer - tepal - v rytmu - funky!
Zrovna jsme byli někde uprostřed skladby, která popisuje zájmy a záliby jedné slečny. Většina z nás hrála se zavřenýma očima (je to příjemnější, byť je to tak trochu nespolečenské) a najednou slyším, že je v sálu nějak moc živo. A taky slyším, že vůbec neslyším baskytaru. Otevřel jsem oči, publikum divoké, ale baskytaru stále neslyším. Když ani nenastoupila do další fráze, tak jsem otočil hlavu (znáte to - po spoluhráčích se zásadně neohlíží, když někdo něco pokazí, že?). Želva na pódiu jednoduše nebyl. Dohráli jsme skladbu do konce a doufal jsem, že tak, jak zmizel, se zase objeví.
Před další skladbou se Želva skutečně objevil, pro změnu už oblečený a taky dost naštvaný. Přehodil přes sebe basu a nakvašeně dohrál zbytek koncertu. Atmosféra se trochu pokazila, bez nahatého basáka jsme už asi nebyli zajímaví či co… nebo možná došlo u baru pivo. Těžko říct.
Dohráli jsme koncert přesně podle playlistu a publikum dostalo nádavkem ještě dva další hity. Po té jsme vyklidili pódium další kapele, která měla co dělat, aby naše rozdováděné fanynky udržela, v byť už mírnějším, varu. A začal jsem zjišťovat, co že se to vlastně stalo.
Nebylo to zas tak složité. Želva se v dobách, kdy hraní na koncertech byla holá fantazie, vsadil, že až jednou bude hrát v tomto sálu, tak že bude hrát nahý. Chyba. To dodržel a měl za to můj obdiv. To je ta první část. A ta druhá část je, že někdo během osudné skladby vylezl na podium, doběhl k basákovi, který hrál jako ostatní se zavřenýma očima, stáhl mu pruhovanou ponožku z přirození a utekl s ní zpátky mezi lidi. Jo. Taky by mě to asi, slušně řečeno, vytočilo.
Během dalších několika let existence kapely si Želva žádný podobný kousek už nestřihl. Možná právě kvůli nedobré reakci onoho “kazisvěta”. Ale stalo se plno jiných, zajímavých událostí, než se kapela sebrala a odešla na odpočinek.
P.S.: Myslíte, že existuje nějaké "kapelové nebe" nebo "kapelové peklo"? A jak to tam vypadá? Pouta, rozladěný klavír a DJ Bobo v nekonečné smyčce?
