Strejdo, můžu jít s Anetkou do křoví?

Moje sestra má dvě nádherné děti. Markétku a Ondru. Tehdy jim bylo čtyři a šest let. Při každé návštěvě si ze mě dělali prolízačku, přesně ve stylu “Huá, stuejda! Budeme uádit!”. Občas to stálo za to.  

F. Plešinger

Sestra se jednou rozhodla otestovat závity svojí mysli a přihlásila se na luštitelský přebor. Nic ve stylu nočních šifrovacích her pro masochisty, jako je například brněnská “Tmou”, ale rozumná, odlehčená, odpolední zábava. A že jestli bych jí nepohlídal mezitím děcka na hřišti, protože manžel má pro změnu nějaký šachový přebor.

No to se ví, že bych pohlídal, knížku si vezmu, dá mi pro ně svačinu, pití a dvě hodiny utečou, ani nebudu vědět jak! Před brankou dětského hřiště mi sestra předala děti a odkvačila luštit křížovky a šifry. Nad hřištěm se linul řev, jaký bych očekával od smečky lvů, peroucích se o zmrzačenou antilopu. Už tehdy se mi zdálo, že není tak pěkně jasno, jako cestou z práce a konkrétně nad hřištěm začíná být jakoby dusno. Markétka s Ondrou mě vtáhli za ruce dovnitř. Do arény.

Mám rád ticho. Sice jsem si nepochybně poničil uši za roky strávené v hudební zkušebnách a měl bych tedy snést ledasco, ale stejně - mám rád ticho.

Markétka se vrhla na kolotoč a Ondra na houpačku. Střídavě jsem paranoidně kontroloval jednoho a druhého, aby jim něco či někdo neutrhl hlavu, aby se někam nepřipletli, aby je nesešrotoval mechanizmus kolotoče… a pak jsem si všiml matek ostatních dětí. Seděly v klidu na lavičkách a četly si. Jejich děti taky působily, že jim každou chvíli něco utrhne hlavu, ale matky narozdíl ode mne byly zkušené.

To je ono. Zkušenost. Schopnost filtrovat příchozí informace. Extrahovat důležité zvuky. Brek  není důležitý zvuk, ten tam zněl v jednom kuse. Hlavně nepanikařit. Alarmující je, když je ticho. To dost možná znamená, že nějaké dítě již nemá hlavu a to je problém. Hlavně klid.

Za pár minut jsem trochu otupěl, zvuky už mě nebolely v hlavě a odvážil jsem se děti nesledovat. Prostě, přesně jako ty okolní maminky, sedl jsem si na lavičku, vytáhl knížku a četl si. Nešlo to. Pořád jsem sebou šil, pořád jsem v příchozím hluku hledal zvuk “Markétka” a zvuk “Ondra”.

Čas od času za mnou přiběhl někdo z nich pro oblíbenou záležitost “mlíčko se štávičkou”, nápoj, který bych nepřál ani úhlavnímu nepříteli a který jim přesně podle jejich požadavků chystá sestra (je to téměř vražedná kombinace, ale asi jen pro dospěláky). Hypnotizoval jsem hodinky na mobilu. Nezabíralo to.

V pokročilé fázi otupění mi přišlo, že už se do toho dostávám. Odložil jsem knihu, přesunul Markétku z trajektorie houpačky, postavil ji o dva metry vedle, vrátil se na původní místo v textu, vstal, opět přemístil Markétku a tak dokola.

“Strejdo,” přišel za mnou Ondra s andělsky nevinným výrazem, “můžu jít s Anetkou do křoví?”. Moje Kniha se lekla a sklapla. “Cože?” nechtěl jsem věřit svým uším. “Můžu jít s Anetkou do křoví?” zopakoval hlasitěji a netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. “Co? Kam?” Nějak jsem si to pořád nemohl přebrat. “No přece tam, do křoví” a ukázal prstem na keř za plotem a výraz v obličeji zračil : ti dospělí jsou tak nechápaví! Jeden jim řekne “křoví” a oni to mají problém pochopit! No prostě KŘOVÍ. Zelené křoví. Tam. “Aha. A co tam budete dělat?” chtěl jsem vědět. “No, my tam půjdeme… aáá… pak… potom… tam budeme.” zakončil. No, mohlo být i hůř. “A kdo tam všechno půjde, do toho křoví?” ptal jsem se dál a tak Ondra začal vyjmenovávat všechny děti, co už mezitím u nás stály v kruhu, protože jsem asi ten nejméně chápavý strejda široko daleko na celém hřišti. Vypustil jsem tedy oba dva do křoví s tím, že ani o krok dál a přetočil jsem se s knížkou do strategické pozice, abych na potřebná místa dobře a rychle viděl.

Bylo to skutečně tak, jak Ondra slíbil. Skupinka dětí došla do křoví, které vlastně ani tak nebylo křoví, protože tam šla bezpečně prohlédnout zdálky zem a tam ty děti prostě… stály. A povídaly si, opřené o kmen borovice. V křoví. Uff.

“Jé, to bysme taky potřebovali takového strejdu, co by nám hlídal děti,” usmála se na mě maminka z vedlejší lavičky po té, co jsem jí pomohl odehnat holuby ze svačiny jejich dětí, tou dobou taky v křoví. Zmohl jsem se jen na polomrtvé: “Jo.”

Děti se po pár minutách stání ve křoví zase vrátily a “zábava” pokračovala. Už jen pár minut! Říkal jsem si, že po utrhaných hlavách a ‘křoví’ mě už nic nepřekvapí.

“Strejdo, můžeme jít hrát s Anetkou flašku?”.

A pak mě už, naštěstí, zachránila sestra.