Někdy zhruba během druhého ročníku na průmyslovce nade mnou začala strmě vycházet (pravda, pouze dočasně) kulinářská hvězda. Bylo totiž potřeba, abychom si s bratrem začali o víkendech vařit. A tak jsme se u toho střídali. On se naučil palačinky a já jsem dělal různé více či méně zdařilé experimenty na téma “sójové maso”. A pokud se zrovna nechtělo nikomu z nás dvou, dělali jsme si nudle s mákem.
F. Plešinger
O jednom víkendu na mě vyšlo vaření a zjistil jsem, že k tomu sójovému masu nějak není co. Pustili jsme se do průzkumu špižky, jestli se tam třeba nenachází nějaké brambory, ale v tomto ohledu zela prázdnotou. Po nemalém úsilí se nám podařilo najít mezi stohy prázdných zavařovaček sáček s rýží. To bylo na jednu stranu dobré. Na druhou stranu byl tenhle bílý, papírový pytlík už zdálky obestřen tajemnem, které se z něj odvíjelo dlouhými, šmátrajícími chapadly. Na sáčku totiž nebyl vůbec žádný návod.
Vaření rýže je samozřejmá věc a nějakou vhodnou metodu zná asi každý… tedy až na nás dva. Prvotní jásot “hurá, tak si k tomu uděláme rýži” vyprchal poměrně rychle. Doslova nám kysnul na rtech, když jsme ten zlomyslný pytlík obraceli zleva zprava a jediné, co jsme se dočetli, bylo “RÝŽE”, “dlouhozrnná”, “loupaná”, “1. jakost” a “0.5 kg”. Z těchto informací jsme samozřejmě nebyli schopni zjistit, jak se to ale, sakryš, vaří.
Vzpomněl jsem si na kuchařku. Výborně, tam to určitě bude! V umaštěných červených gumových deskách, se zažloutlým papírem, nás hned na tiráži přivítal tužkou dopsaný, dvakrát silně podtržený nápis “Požárníci : 150” (vida, to se taky může u vaření hodit). Listovali jsme kuchařkou, ale autora zřejmě nenapadlo, že knihu vezme do ruky někdo, kdo neví, jak se vaří rýže. Návod tam - jak jinak - nebyl.
Šlo do tuhého. O existenci internetu jsem tehdy neměl ani potuchy a o způsobu vyhledávání informací, jaké praktikujeme dnes, by mě nenapadlo ani začít uvažovat. Jakože bych vyťukal “jak se vari ryze”, enter, a ono by něco vypadlo. Kdepak. Usilovně jsme přemýšleli, komu bychom mohli zavolat, aniž bychom ze sebe udělali pitomce. A v ten moment mého staršího bratra napadla spásná myšlenka…
Naše sestra je doktorka, psychiatr. Tou dobou už byla v ordinaci v nemocnici a starala se o pacienty, zatímco my dva jsme se starali, jestli si přece jen radši neuděláme ty těstoviny ve tvaru ozubených pastorků. Nebo těstoviny ve tvaru Resslova lodního šroubu.
V ordinaci zadrnčel telefon. “Zajíčková, psychiatrie, prosím?” zaznělo do telefonu. Kdo to je, jasné nebylo, ale zcela jasné naopak bylo, že toto není naše sestra. “Dobrý den, je tam někde paní doktorka?” zeptal se bratr. “Paní doktorka je zrovna u pacientů, co byste potřeboval?” Chvilka zaváhání. “No… víte… neporadila byste mi, prosím, jak se vaří rýže?” A následoval nepopsatelný hluk, asi jako když se utrhne kredenc.
Na psychiatrii jsou zvyklí na ledasco. Nicméně je pravda, že dotaz na vaření rýže sestru Zajíčkovou natolik zaskočil, že při pokusu zakrýt ústa v náhlém záchvatu smíchu strhla telefon sluchátkem ze stolu. Po té, co se uklidnila, utřela si oči, nos a pusu bratrovi poradila kolik vody na kolik rýže. A tak jsme se mohli v kuchyni pustit do díla. Vítězství nad rýží, hurá!
Jednu důležitou věc mu ale říct zapomněla. Takže jsme měli rýži v sobotu na oběd, na večeři… v neděli na snídani, na oběd a - ještě jednou na večeři. Pravdou je, že v tomto ohledu naopak rýže ještě několik dní vítězila nad námi. Od té doby jsme zahrnuli rýži do seznamu možných příloh a já jsem v touze předehnat bratra vypiloval metodiku obracení palačinek na “dvouruč ve vzduchu”.
Poznámka: Z vyprávění svojí sestry jsem se nedávno dozvěděl, že dotaz na vaření rýže pak zažila v práci ještě dvakrát, pokaždé od nějakého nešťastného muže, a pokaždé to prý stálo za to...
