Není to zřejmě vždy s těmi slovy jen tak. Je to o protistranách dialogu, o umění šermovat slovy. Nebo v horším případě o umění šermovat rukama či nohama. A je dobře, když to nakonec není zas tak vážné a když se člověk může tomu šermování aspoň trochu zasmát.
F. Plešinger
Ale zpět k nadpisu. On mi to můj o pět let starší bratr vytmavil vcelku záhy, když mi byly tak čtyři roky. Dostali jsme napůl žvýkačku. No, samozřejmě, že ji strčil do pusy celou a mně dal jen obal s tím, že když řeknu tomu loupežníkovi s bambitkou, tak že mi vykouzlí novou. Přišlo mi to divné, prosit o něco papírek, ale tím to asi tak skončilo. A z toho přišel prvotní, zásadní poznatek: ty máš svaly a já... ehm.
Oni ti starší bráchové jsou zpravidla silnější, a tak ti mladší bráchové musí být pro změnu chytřejší, rychlejší a vynalézavější. Jsou broušeni v diplomacii a kladení pastí. Během několika následujících let jsem si mohl ověřit, že slova, ano, slova dokážou skutečně hodně, hlavně když člověk mluví blbosti. Taky jsem si u různých lidí ověřil, že proti hrubé fyzické síle si s těmi slovy vždy nevystačím a začal jsem napůl tajně navštěvovat tae-kwon-do. K poznatku o slovech se přidal poznatek o špičce nohy před obličejem protistrany. Funguje to! Psychika, to je věc.
A tak se konečně dostávám k té poslední rvačce. Byl jsem prvním rokem na průmyslovce, bratr tou dobou na vysoké škole a bylo takové poklidné sobotní dopoledne. Zpracovával jsem technický výkres hřídele, tehdy ještě tuší, a všechno vypadalo, že bych to měl do poledne stihnout. Už ani nevím, co to bylo, ale bratr mě něčím dost nehorázně naštval. Tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu mu něco menšího provést. Smeták, nastražený na horní hraně dveří, byl už okoukaná záležitost. Chtělo to něco nového a lepšího. Vzal jsem naležato papír a vyrobil z něj ceduli:
“Ústav pro mentálně choré. Vstup pouze v přezůvkách!”
a dokreslil jsem k tomu bačkory. Vydal jsem se s ní potichu na druhou stranu bytu, přímo ke dveřím jeho pokoje. Byly zavřené. Využil jsem klíčovou dírku a nakoukl jedním okem dovnitř. Bratr seděl u stolu a něco četl. Byl celý nastražený, napnutý, ani se nehnul, připravený vystartovat ke dveřím. Zvedl jsem se a na zdrsněné sklo jsem mu isolepou přilepil ceduli, která vyznačovala můj tehdejší postoj k místnosti, kterou obýval a odkráčel jsem zpět k výkresu.
Netrvalo dlouho, cvakly dveře a bratr ráznými kroky vpochodoval ke mě do pokoje. Ani jsem nestihl otočit hlavu s nevinným výrazem “tak co si vyrobíme na oběd?” a doprostřed rysu mi rukou naplácl papírovou ceduli. Naplácl ji tak “úspěšně”, že všechna nezaschlá tuš se rozmázla po zbytku výkresu. Následovalo zjištění, že bratr neprojevuje jakoukoliv lítost nad zničením mojí práce do školy. Že by se tomu klidně i zasmál, kdyby na to měl čas. Neměl na to čas. Tehdy mi došly slova a vrhl jsem se na něj. Bylo to celkem rychlé. Při jednom z prvních zásahů jsem mu prorazil ret a bratrovy ruce, vždy jako svěráky, přišly pozdě.
To bylo naposledy, co jsme se kdy prali. Zjistili jsme, že už jsme na tohle trochu staří. Získali jsme zkušenosti, trochu jsme zmoudřeli a bratr mi koupil knihu o programování. Tehdy by mě sotva napadlo, že se tomu budu s odstupem necelých dvaceti let smát. Ale přece - jsme už velcí.
Poznámka pro rodiče, kteří mají dva malé, ale různě staré syny: Nedávejte, nedávejte jim nikdy napůl žvýkačku! Vidíte, kam to pak vede?!
Poznámka pro ty dva, kteří přispěli do diskuze mého prvního článku Ťukání na sklo: Moc Vám oběma děkuji. Ještě jsem si nezařídil účet pro to, abych mohl reagovat přímo v diskuzi. Ale chystám se na to!
